Tomáš Klus
Uvědomil jsem si, že ať už jsme na jakémkoli pólu toho spektra, těch existencí ve hmotě, máme daleko víc společného, než si myslíme, a moc bych si přál, aby se nám té pozornosti dostávalo.
text a foto: Pavel Rybníček
Co Vám v poslední době udělalo radost? V hudbě, filmu nebo v životě.
Nedávno mi udělalo radost, když jsme přespávali s mojí ženou a místními lidmi bez domova v Sherwoodu, což je park před hlavním nádražím v Praze. Jednalo se o akci pro Naději (pozn. nevládní nezisková organizace pomáhající lidem v nouzi), kde jsme hráli koncert, a přišlo tam strašně moc lidí. Ti bezdomovci měli hroznou radost z toho, že tam přišli lidi. Potom jsme s nimi přespali venku a hned potom jsem jel na Slavíky. Vypozoroval jsem tam, že obě ty skupiny lidí, ti, kteří nemají nic, a ti, kteří mají víc, než potřebují, touží prakticky po tomtéž - a to je pozornost druhých.
Uvědomil jsem si, že ať už jsme na jakémkoli pólu toho spektra, těch existencí ve hmotě, máme daleko víc společného, než si myslíme, a moc bych si přál, aby se nám té pozornosti dostávalo. A mám naději, že se to podaří, protože ta akce se nám velmi povedla, podařilo se nám zaktivizovat spoustu lidí, kteří lidem bez domova koupili nocleženky, což je poukaz za 100 Kč, kdy jim koupí noc v teple a teplou sprchu. Nebo nohy v teple, což je druhá iniciativa od Naděje, kde jim koupí boty.
Takže jsem rád, že to mělo takový velký efekt. A mám z toho radost, protože já sám jsem v životě už úplně šťastný a mám jedinou motivaci, abych mohl být prospěšný i ostatním lidem.
V mládí jste byl aktivním sportovcem. O jaké sporty se jednalo a co dnes Vy a sport?
Já jsem začínal s hokejem, protože jsem z Třince. Každé dítě to tam musí zkusit. To nevyšlo, za půl roku jsem se nenaučil brzdit jinak než o mantinel. Taktně mi naznačili, že tudy cesta nevede :).
Potom jsem začal plavat, plavání bylo součástí hokejové přípravky. To mi celkem šlo, a tak jsem začal jezdit na mistrovství republiky. Podařilo se mi přivézt také nějaké medaile. Potom přišel do Třince Ivo Konvička, což byl bývalý pětibojař, a založil tam se mnou pětibojařský oddíl. Takže jsem začal dělat pětiboj a dotáhli jsme to až na mistra Evropy v moderním pětiboji družstev. To bylo moc fajn.
Dnes mám tři děti, makám na sobě společně s nimi. Každý den se snažím cvičit jógu a otužuji se v rybníčku na zahradě. K tomu ještě musím chodit třikrát týdně běhat, protože mám syna fotbalistu.
Máte v hlavě nějaké téma písničky, na kterou prozatím ještě nedozrál čas?
Já to takhle moc nemám. Já jsem životní filozofií a přesvědčením písničkář, písničky jsou pro mě autentickým záznamem emoce, kterou aktuálně prožívám. Většinou je to tak, že něco prožívám a rovnou to píšu. A že bych měl nějaké písničky v šuplíku, to já nemám. Když už je těch emocí a dojmů, které potřebují ven, hodně, tak údajně začnu smrdět. To říká moje žena. Říká: „Běž!” Vezme děti, jede pryč, já jdu do studia a vytvořím tu písničku. Co tam vznikne ten den, to je potom i na desce.
Jakou muziku, případně koho posloucháte, když jedete třeba autem?
Já poslouchám hodně mantry a ambientní hudbu. Mám rád hodně Mumford & Sons nebo Sufjana Stevense, takový folk, country, rock. Nebo například Edwarda Sharpe and the Magnetic Zeros, takový vlastně písničkáře. Z českých miluju Nedvědy, Nohavicu, Kryla, Redla, Dobeše nebo třeba Samsona Lenka.
Máte před koncertem někdy trému? Jestli ano, jak s ní pracujete?
Vždycky! :) A nejvíc nervózní jsem, když ji před koncertem nemám. To si ji potom sám okamžitě přivodím. Protože to znamená, že vám na tom opravdu záleží. Je to důležité. Občas se stane to, že je toho před koncertem hodně a já ji nestihnu mít, a to mám potom takovou podivnou fázi cestou na pódium, kdy prudce znervózním, ale to opadne v tu chvíli, kdy pozdravím lidi a zjistím, že jsme v tom vlastně spolu.
Zjistil jste o sobě v poslední době něco, o čem jste dříve nevěděl?
Po tom, co jsme podpořili civilisty v Gaze, jsme dostávali ze všech stran strašnou bídu. Žena začala chodit na terapie a já jsem tomu dlouho odolával. Po roce a půl mě ale přemluvila a já jsem za to dnes hrozně rád. Všem to můžu doporučit a těší mě, že mladí lidé berou tuto tzv. psychohygienu jako běžnou věc.
A tak jak je moderní chodit do fitka a kultivovat tělo, je stejně dobré přistupovat i k naší mysli. A jsem rád, že když někdo chodí k terapeutovi nebo psychologovi, tak že se na něj nekoukáme jako na pacienta, ale tak, že je to úplně normální údržba provozu člověka. Já jsem mu tam odříkal svůj osobní příběh a bylo to hrozně zajímavé. Potom jsem si oddechl a hrozně se mi ulevilo.
Zjistil jsem, že v tom osudu, který mám, jsem dostal od života docela na prdel a že jsem to vlastně zvládl. A toto si uvědomit a uznat, to mi trvalo vlastně skoro 40 let. Říct si, že přes to všechno, co se mi dosud stalo, jsem vlastně docela dobrý člověk.
A poslední otázka: Na co se těšíte v příštím roce 2026?
S mojí ženou se chystáme vydat audioknížku jejích pohádek, ke kterým jsem napsal písničky. V další fázi bychom to chtěli přenést i do divadel. Máme nachystaný krásný duet s jednou mojí milovanou zpěvačkou a také milovanou zpěvačkou mého táty.
Dál budeme pokračovat v turné „Tady to máš” a zároveň pojedu do Indie. Po deseti letech jsem si dal pauzu od zrušení létání - k tomu mě přivedla návštěva jedné exotické země, kde jsem se nemohl kvůli odpadkům dostat nikam na pláž. Příští rok mi bude 40, cestu do Indie jsem dostal od své ženy, že potřebuju vypnout svoji hlavu, tak se těším, že přijedu odpočatý. Poslední moje Indie, která byla asi před 15 lety, byla hrozný game changer v uvědomění si toho, co v životě chci a na čem chci pracovat, abych byl lepší. Jedu tam sám se svým učitelem, protože jsem už posledních pár let praktikující buddhista a mám velké štěstí, že jsem našel učitele žijícího v naší zemi. Ten mě provede po tamních svatých místech a na to se moc těším.
